7. 8. 2011

8. a 16. PEPOUŠovo vlnobití: Skupinové aktivity a výuka - s komentářem

Vlnobití na téma skupinových aktivit proběhlo 15. listopadu 2010, skupinové vyučování jsme probírali 31. ledna 2011. Dovolila jsem si tato dvě vlnobití spojit v jedno, protože se jedná o velmi podobný obsah.



Co můžeme očekávat od skupinových aktivit?

  • hlučnost
  • neaktivní jedinci jsou neaktivní i ve skupině - je to jen víc vidět (existují ale i výjimky, které právě skupinová práce donutí pracovat)
  • "trénink" sociálních dovedností


Hlučnost je asi největší problém...

Především je třeba rozmyslet si, jestli je třída naladěna na skupinovou práci. Rozjívená nebo jinak rozjařená třída je velkým oříškem pro skupinovou práci - někdy to lze považovat za zásadní překážku, proč skupinovou práci odložit na jindy.

Se ztišením třídy se potýkáme všelijak a s různým úspěchem:
  • učitel začne tleskat, žáci se mohou postupně přidávat (PavkaHu)
  • zvoneček (Jitka Z)
  • zhasnout světla ve třídě (PavkaHu)

Skupinky je třeba nejprve vytvořit...

Spolupráce ve dvojicích v lavici nebo žáci otočení k jedné lavici - nejrychlejší řešení. Je zde však jeden zádrhel - žáci si časem rozdělí role ve skupině nastálo, není třeba zapojovat sociální dovednosti.
Maximální flexibilitu nabízejí různé druhy losovátek. Jeden balíček kartiček umožní učiteli třídění do různě početných skupin popř. na určitý počet skupin v rámci třídy. Více na PEPOUŠově webu.
Dvěma větami vše shrnula Hana D.:
Buď se otočí, nebo je nalosuji (mám z portálu nějaká losovátka stáhnutá) a nebo, to jsem viděla nedávno, do dvojic, že každý dostane část příkladu a hledá stejný výsledek. Taky se protáhnou a ještě něco spočítají :-) 
Otázce rolí ve skupině jsme se okrajově věnovali v obou diskuzích. Vyplynulo z nich, že na 2. stupni již není obvykle třeba řešit, žáci mají vcelku jasno, co zvládnou a jak se mohou do činnosti skupiny zařadit.
Je doporučováno nabízet na 1. stupni.


Jaké činnosti se dají v rámci skupinové práce zařazovat?

Prakticky vše popsal Lukáš (hodiny AJ):
Nastudování, rozhovory, ale spolutvorba textu, ve dvojicích trojicích příprava článků, ve dvojicích jsme min. týden dělali překlady (pomocí počítačů), společně také často připravují "výstupy" - pomáhají si s formulacemi aj., a přitom každý pracuje na svém vlastním úkolu. (Nechce se mi napsat projektu, protože to není úplně přesné). Dál třeba procvičování gramatiky - ale to s nimi dělám nejraději ve dvojicích, např. popisy obrázků, rozdíly => dril. 
Zmiňovaná byla technika Sněhové koule.

Zajímavé vyjádření zaznělo k technice Skládankového učení od Lukáše:

Dělali jsme plakáty, kde žáci zpracovávali základní oblasti z tématu "myšlení střed. člověka". Problém jsem měl v tom, že zatímco se skupiny výborně navzájem informovaly o nastudované látce (tedy každý žák ve skupině věděl, co studoval jeho kolega) a společně vyrobili výborné plakáty, vůbec mě nepotěšilo, když jsem během hodnocení portfolií zjistil, že si informace o jednotlivých oblastech nepoznamenali (jako zápis). 
Tedy problém mám nejčastěji s tím dotáhnout již zvládnuté informace do absolutního konce - zejména když se zadá nějaké rozsáhlejší téma. Celá skupina ví, o čem se mluví, a potom to chce hodně jejich dobré nálady, aby se dotáhly i administrativní záležitosti, jako je zápis


Hodnotíme skupinovou práci...

Nejvíce se diskutující přiklonili k možnosti slovního hodnocení nebo (ještě lépe) sebehodnocení členů skupiny. Tím je dán velký důraz nejen na to CO se dělalo, ale také JAK jsem pracoval já jako člen skupiny.
Reflexe práce ve skupině může probíhat formou vyplnění jednoduchého dotazníčku.

Moje zajímavá zkušenost podle návodu z knihy H. Kasíkové Učíme se spolupráci spoluprací:

Děti mají hledat informace v encyklopedii - mají otázku, hledají odpověď. Protože není žádný písemný výstup, tak musí VŠICHNI ze skupiny znát odpověď. JÁ si pak zvolím žáka, který mi bude odpovídat na otázku/otázky.
Jinými slovy - všichni musí vědět řešení, protože nikdo z nich neví, koho se zeptám. Podle jeho odpovědi pak dostanou známku všichni.Nevěřily byste, jak to zafungovalo! Šikovní učili zpaměti ty truhlíky, protože nechtěli mít špatnou známku. 


A mám ještě jednu podobnou zkušenost. Tentokrát jsem zadala 4 otázky (členů ve skupině byl stejný počet). Každý si měla tedy připravit odpověď na jednu otázku - mohli si vybrat. Vyžadovalo to tedy:
  • domluvu mezi členy, kdo si bere kterou otázku
  • připravit si (i ve spolupráci s ostatními) správnou odpověď
  • prezentovat ji před ostatními
Odpovědi museli říct zpaměti, resp. pošeptat mi ji.


Bonusová práce pro rychlejší skupinky?

Zajímavá výměna názorů padla na téma, jestli skupinky, které už mají hotovo, nějak dál zabavit nebo nechat odpočívat. Zdá se, že se to velmi liší u mladších školáků (odpočívat zřejmě ještě umí) a u starších školáků (ti by brzy "zbořili školu"). 


Co může učitel udělat pro zdárný výsledek skupinové činnosti?
  • napíše hodnotící kritéria na tabuli
  • napíše/naznačí vhodný postup práce krok po kroku (doporučení pro mladší žáky) nebo postačí poznamenat všechny úkoly (starší žáci)
  • pozoruje a je připraven poradit
  • předem si opravdu pořádně promyslet všechny možné varianty a nastavit pravidla tak, aby je nevylo třeba měnit (nebo pouze v nejzazším případě)


Literatura, která byla během diskuze zmiňována

KASÍKOVÁ, H. Učíme (se) spolupráci spoluprací. Kladno: AISIS o.s., 2005.
SLAVÍKOVÁ, V., SLAVÍK, J., ELIÁŠOVÁ, S.: Dívej se, tvoř a povídej! Praha: Portál, 2007.
PORTMANNOVÁ, R.: Hry pro tvořivé myšlení. Praha: Portál. 2011.


Vlnku si můžete pročíst zde.

10 komentářů:

  1. Mrzí mne, že jsem to tenhle týden nestihla. Od příštího týden školím úterky, tak v pondělí budu mít klid :)
    Jak zjednat klid? Těžko. A když se něco dělá ve skupině, tak je to ještě těžší. Za dveřmi si všichni musí myslet, že tam ani nejsem, pak vejdete a zjistíte, že všichni sedí a dělají jak fretky a ŘVOU na sebe z 20 cm. Ale nějakou dobu jsem zkoušeli metodu "zvednuté ruky" - komu vadil hluk a ztichnul a zvednul ruku a ostatní se postupně přidávali až ztichla celé třída, právo zvednou ruku jsem měla i já. Naučili se to na nějaké akci s P-centem a naučili to i mne a používali jsem a fungovalo to. Nevím, proč jsme jsem přestali. Asi zítra zase začneme.

    OdpovědětVymazat
  2. Jitko,
    jak vidím, tak klid bude asi naším největším problémem.
    Prvňáčci mohou být učeni mluvit tzv. "krátkým hlasem", tj. čím blíže, tím tišeji. Přiznám se, že se mi to nijak nedaří.
    Zvednutá ruka zní dobře. Jak dlouho trvá od prvního k poslednímu? Nedojde těm prvním trpělivost a nezačnou zase žvanit?
    Těším se na Tvé příspěvky příště.

    OdpovědětVymazat
  3. Zdravím vás Pepoušové(nebo spíš Pepoušky?),
    čas vašeho vlnění je pro mě zkrátka špatně, ale ráda si vždycky přečtu alespoň přepis. A protože skupinovky mám moc ráda, tak jen pár mých zkušeností:
    Že je příprava na skupinovou práci mnohem náročnější než na jiné hodiny( teda u nás spíš na dvouhodiny a víc), o tom žádná. Taky by se do té přípravy měly zapojit samy děti, což bývá bohužel věcí jen několika nadšenců. Ale nemluvme o něčem, co neovlivníme.
    Rozdělení rolí: Dlouho jsem se bránila, ale ono to vážně funguje. Časoměřič - výborné, hodiny na dobře viditelném místě ve třídě podmínkou.
    Hlukoměřič - super, obracím se potom už jen na něho. A pokud to nepomáhá( na některé spolužáky prostě ostatní tolik nedají)dokonale funguje toto:
    Vytáhnout jednotlivce k tabuli se slovy: Vystřídá tě ten, kdo bude řvát ještě víc, než ty. Obvykle se dva, tři křiklouni skutečně vystřídají, ale většinou už za chvíli toho posledního posílám zpátky, protože by vystál důlek:-)
    Mluvčí: to je ten, který si chodí za skupinu vyzvedávat materiály, chodí na poradu, pokud se něco nedaří a neobešel se u kolegy z jiné skupiny a nakonec prezentuje společný výsledek.
    No a poradce má na starosti, jestli každý dělá to, co má zadané a třídí materiály skupiny.
    Mám dvacet dětí, takže mi to takto hezky vychází. Pokud pracují dvojice, na hlukoměřiči trvám vždycky.
    Zapisují vždy všichni, domlouvají se i na finálním výsledku.
    Aby pracovali všichni, musí mít skupina dostatek práce a vlastně je to tak, že podle schopností udělá někdo víc a někdo míň.(To je vlastně trochu model u Učíme se společně. Bála jsem se, že nebudou děti stíhat, ale dobrý.)
    Taky na tabuli "hvězdičkuju" průběžnou práci: mají už 1. úkol - hvězdička. Zrovna nemusím oslovit hlukoměřiče - *. Dobře spolupracují - *.
    Občas ale dáme i mínusy.
    Co se mi moc nedaří, to je pořádné zhodnocení na konci. Obvykle nám zbyde málo času. A stejně jako Pavlína mají hotové děti volno. Určitě si ho zaslouží.
    A jeden můj dotaz: Jak často učíte skupinově?

    OdpovědětVymazat
  4. Věro,
    tedy to je komentář na jedničku s hvězdičkou!
    Na Tvou otázku odpovídám, že pokud zařazuješ do skupinové práce i práci ve dvojicích, pak nejméně 3x týdně. Ale pravdou je, že mnohdy to je práce "vedle sebe", ovšem pak se sejdou v jednom výstupu.
    Jinak se snažím alespoň 1x týdně zařadit skupinovku.

    OdpovědětVymazat
  5. "Zvednutá" ruka - ztichnutí bylo za chvilku, až mne to překvapovalo.

    OdpovědětVymazat
  6. Ruku zvedám sama, třeba na těláku a děti si samy mezi sebou řeknou, že ticho, přes to totiž vlak nejede, ale chvíli to trvá. Aby ruku zvedali i ostatní, mě nenapadlo, zkusíme.
    Ještě prosím vysvětlit metodu "sněhová koule".

    OdpovědětVymazat
  7. Jo a dík, Pavlíno, za pochvalu, aspoň se jednou nemusím pochválit sama:-)

    OdpovědětVymazat
  8. Sněhová koule: Začíná každý sám, plní úkol (např. vyluští slovo). Pak se sejdou dvojice - překontrolují si řešení a plní úkol (např. Co vím/Co chci vědět k vyluštěnému slovu). Pak se dvojice spojí ve čtveřice, porovnají si tabulky a plní úkol (např. diskuze, společné studium encyklopedie a vyplnění sloupce Dozvěděl jsem se).
    Prostě postupně se nabalují žáci a současně se nějak modifikují/ztěžují úkoly.

    Snad je to srozumitelné.

    OdpovědětVymazat
  9. A žáci se nabalují náhodně? Už totiž vidím své rychlíky, jak nemají co dělat a "blboušové" nestíhají nic.

    OdpovědětVymazat
  10. Záleží na učiteli - někdy jsou už dvojice předem dány (čtveřice jsem neměla přednastaveny nikdy) nebo prostě kdo skončí, stoupne si před tabuli a čeká, dokud neskončí někdo další, se kterým udělá dvojici.
    Také můžeš zadávat takové úkoly, které nemají vlastně nikdy konec (viz příklady v závorkách), takže jedete na limit (máte 10 minut jako jednotlivci, máte 10 minut ve dvojicích...).
    Obě varianty mám vyzkoušené, záleží na úkolech.

    OdpovědětVymazat

Upozornění: Váš komentář prochází schvalováním, mějte trpělivost, pokud se nezobrazí obratem. Děkuji Pavlína