O školních psycholozích se toho nyní poměrně dost řeklo. Mne zaujal článek v časopise PSYCHOLOGIE DNES.
V sekci Polemika byla položena třem respondentům stejná otázka (viz nadpis).
Cituji z odpovědi paní Jany Zapletalové, ředitelky Institutu pedagogicko-psychologického poradenství v Praze:
"Proces etablování odborníka do školního prostředí je spojený se schopností získávání důvěry, a to jak na straně rodičů, tak na straně pedagogů. Více než v jiných profesích je zde důležitá schopnost komunikovat, vyjednávat a pracovat kompetentně, s odpovědností za vlastní rozhodnutí."
Tyto věty mne zaujaly, protože mám osobní zkušenost s nástupem speciální pedagožky na naši školu. Úvod pro ni nebyl šťastný - na poslední chvíli došlo ke změnám v rozvrhu a ona byla postavena před hotovou věc. Ihned si získala mé sympatie, protože se zdárně obhajovala a i přes odpor "domorodců" si své obhájila. Ovšem na úkor vztahů s dotčenými kolegyněmi.
Horko těžko pak získávala důvěru některých lidí (a u některých ani nebylo možno uspět). Někdy mi připadá, že nejen sloni mají "sloní paměť".
Jiné to bylo s žáky a rodiči. Zde nastala přímo mravenčí práce - oslovování, komunikace, projevů vstřícnosti.
Jestliže někdo naivně očekával okamžité úspěchy, potlesk a poplácávání po ramenou, byl určitě zklamán. Je to běh na velmi dlouhou trať.
Paní Helena Haimová, ředitelka ZŠ a SŠ pro žáky se specifickými poruchami chování v Praze 5, ve své odpovědi říká:
"Z požadavků pedagogických pracovníků jasně vyplynulo, že je nezbytné mít ve škole pravidelně člověka nezatíženého výukou, který získá důvěru žáků a bude participovat na řešení problémů žáků, ale i rodičů a samotných pedagogů."
Když jsem učila v 1. třídě, potřebovala jsem speciální pomoc hned dvakrát.
Nejprve jsme musely společně řešit problematické chování jednoho chlapečka. Nebylo třeba čekat na nějaký pokyn shůry a vytvořily jsme "smlouvu s rodiči". Obsahovala povinnosti dítěte, rodičů a učitele a plán dalších "kontrolních" schůzek. Rodiče byli rádi, že mají nějaký "návod" a já používala formulky při chlapcových přestupcích. Schůzky probíhaly podle plánu (střídavě se jich účastnila i naše speciální pedagožka) a výsledek se pomaloučku dostavoval.
Podruhé jsem potřebovala pomoct s holčičkou. Měla jsem pocit, že nezvládá matematiku tak, jak bych si představovala a měla jsem obavu, abych ji "neztratila". Rodiče však na mé prosby o speciální domácí cvičení nereagovali - neměli pocit, že by bylo něco v nepořádku. Tak jsme společně svolaly schůzku.
Dostavila se maminka s holčinou. Naše speciální pedagožka připravila řadu testů, které holčičku "otestovaly" v různých oblastech více či méně týkajících se matematických představ a dovedností. Teprve nyní maminka při některých testech viděla, že některé potíže opravdu existují.
Pak jsme už mohly společně nalinkovat speciální postupy a cvičení, která bude dívčina provádět jak doma tak ve škole - a vše nakonec dospělo ke zdárnému cíli.
Pravda, koncem první třídy jsme si tento postup musely všechny zopakovat při náznacích dalších problémů, ale to už jsme měly všechny praxi :-)
Tímto článkem jsem chtěla poděkovat (nejen) jedné konkrétní speciální pedagožce, ale všem školním psychologům, kteří nám, učitelům, pomáhají. Děkuji.
Citace
JEDELSKÁ, Eva; JANČIOVÁ, Sylvia. Může školní psycholog ovlivnit klima ve škole? PSYCHOLOGIE DNES. 2011, ročník 17, číslo 4, s. 36-37.
Ráda bych se k článku vyjádřila jako uvedená školní speciální pedagožka a poděkovala Pavce Hublové za ta vlídná slova. Kéž by bylo více takových učitelů,kteří práci někoho dalšího takto ocení. Školní speciální pedagožka
OdpovědětVymazatPéťo, děkuju (i když my dvě jsme se zrovna poplácávaly po ramenou často, nikdy to není dostatečně). Já ráda.
OdpovědětVymazat