Může školní psycholog ovlivnit klima ve škole?

O školních psycholozích se toho nyní poměrně dost řeklo. Mne zaujal článek v časopise PSYCHOLOGIE DNES. 

V sekci Polemika byla položena třem respondentům stejná otázka (viz nadpis).

Cituji z odpovědi paní Jany Zapletalové, ředitelky Institutu pedagogicko-psychologického poradenství v Praze: 

"Proces etablování odborníka do školního prostředí je spojený se schopností získávání důvěry, a to jak na straně rodičů, tak na straně pedagogů. Více než v jiných profesích je zde důležitá schopnost komunikovat, vyjednávat a pracovat kompetentně, s odpovědností za vlastní rozhodnutí."

Tyto věty mne zaujaly, protože mám osobní zkušenost s nástupem speciální pedagožky na naši školu. Úvod pro ni nebyl šťastný - na poslední chvíli došlo ke změnám v rozvrhu a ona byla postavena před hotovou věc. Ihned si získala mé sympatie, protože se zdárně obhajovala a i přes odpor "domorodců" si své obhájila. Ovšem na úkor vztahů s dotčenými kolegyněmi.

Horko těžko pak získávala důvěru některých lidí (a u některých ani nebylo možno uspět). Někdy mi připadá, že nejen sloni mají "sloní paměť".

Jiné to bylo s žáky a rodiči. Zde nastala přímo mravenčí práce - oslovování, komunikace, projevů vstřícnosti. 

Jestliže někdo naivně očekával okamžité úspěchy, potlesk a poplácávání po ramenou, byl určitě zklamán. Je to běh na velmi dlouhou trať.

Paní Helena Haimová, ředitelka ZŠ a SŠ pro žáky se specifickými poruchami chování v Praze 5, ve své odpovědi říká:

"Z požadavků pedagogických pracovníků jasně vyplynulo, že je nezbytné mít ve škole pravidelně člověka nezatíženého výukou, který získá důvěru žáků a bude participovat na řešení problémů žáků, ale i rodičů a samotných pedagogů."

Když jsem učila v 1. třídě, potřebovala jsem speciální pomoc hned dvakrát.

Nejprve jsme musely společně řešit problematické chování jednoho chlapečka. Nebylo třeba čekat na nějaký pokyn shůry a vytvořily jsme "smlouvu s rodiči". Obsahovala povinnosti dítěte, rodičů a učitele a plán dalších "kontrolních" schůzek. Rodiče byli rádi, že mají nějaký "návod" a já používala formulky při chlapcových přestupcích. Schůzky probíhaly podle plánu (střídavě se jich účastnila i naše speciální pedagožka) a výsledek se pomaloučku dostavoval.

Podruhé jsem potřebovala pomoct s holčičkou. Měla jsem pocit, že nezvládá matematiku tak, jak bych si představovala a měla jsem obavu, abych ji "neztratila". Rodiče však na mé prosby o speciální domácí cvičení nereagovali - neměli pocit, že by bylo něco v nepořádku. Tak jsme společně svolaly schůzku.

Dostavila se maminka s holčinou. Naše speciální pedagožka připravila řadu testů, které holčičku "otestovaly" v různých oblastech více či méně týkajících se matematických představ a dovedností. Teprve nyní maminka při některých testech viděla, že některé potíže opravdu existují.

Pak jsme už mohly společně nalinkovat speciální postupy a cvičení, která bude dívčina provádět jak doma tak ve škole - a vše nakonec dospělo ke zdárnému cíli.

Pravda, koncem první třídy jsme si tento postup musely všechny zopakovat při náznacích dalších problémů, ale to už jsme měly všechny praxi :-)

Tímto článkem jsem chtěla poděkovat (nejen) jedné konkrétní speciální pedagožce, ale všem školním psychologům, kteří nám, učitelům, pomáhají. Děkuji.

Citace

JEDELSKÁ, Eva; JANČIOVÁ, Sylvia. Může školní psycholog ovlivnit klima ve škole? PSYCHOLOGIE DNES. 2011, ročník 17, číslo 4, s. 36-37.