Jak je to s tou nesoustředěností našich žáků s doplněním

Portál.cz | Pět věcí najednou? To hravě zvládnu!: "Multitasking také zhoršuje schopnost mladých lidí se učit. „Lidé s roztříštěnou nebo rozdělenou pozorností si vštěpují nové vědomosti obtížně a velmi povrchně a mohou mít problémy s jejich pozdějším výsledným uplatňováním,“ říká Russell A. Poldrack, profesor neurovědy na University of California v Los Angeles."

Myslím, že se tímto fenoménem pereme všichni jak se dá. A nezáleží na věku našich žáků. Koneckonců učitelé jsou krásnou ukázkou, jak funguje (či nefunguje) rozříštěná pozornost. Už jste si někdy dovolili dělat jen jednu věc v rámci výuky? A kdo ohlídal děti, když jste zrovna zapisovali do třídnice?

Novinka! Doplněno o zkušenosti - po roce od napsání článku...

Mladí lidé se stejně jako dospělí často domnívají, že multitasking zvyšuje efektivitu, ale není tomu tak.

Co k tomu dodat? Jak chceme naučit děti dělat pořádně jen jednu věc, když nás okolnosti neustále nutí dělat víc věcí najednou?

Mám vizi: Ráda bych v hodinách čtení od 2. třídy zavedla chvilky tichého čtení, kdy si všichni (včetně mě) přineseme svou knihu, usadíme se, kam nám libo a příjemno a prostě se zahloubáme o své knihy. Když budu sedět s nějakým žáčkem a budu si s ním polohlasně číst, kouzlo zmizí. Ve třídě by mělo být absolutní ticho a každý by měl číst svou knihu.

Samozřejmě, že to není můj výmysl (čtu hodně knih a metodik), ale moc se mi to líbí. Především mne zaujalo to, že i učitelka si vezme svou knihu a čte si. Nebyla by to paráda, kdyby to šlo? Uvidím...


Nové! Jak to fugnovalo aneb Čtenářské chvilky


Byly to chvilky naprosté pohody. Jasně, trvalo, než děti pochopily, co se po nich chce. A bylo třeba je zaměstnat....

Začínali jsme odhadem na 10 minutách. Zprvu to bylo velmi těžké a někdy jsme ani těch 10 minut nedodrželi. Děti měly předně možnost zvolit si kde a jak budou číst. To bylo naprosto zásadní. Některé zůstaly sedět v lavici, ale mnohé si lehly na zem - pod svou lavici, doprostřed třídy (měli jsme tam volný prostor pro kruhové aktivity) nebo jen někam do koutku.
Někteří tvořili skupinky, hlavy pěkně k sobě, a chvílemi si nakukovali do knížek. Někteří volili naprosté soukromí.

Problém mohl nastat ve chvíli, kdy někdo neměl knihu. Tomu jsem předcházela tím, že jsem měla v poličce vybraných několik knih ze školní knihovny. Takže dotyčný si buď vybral nebo četl z čítanky. Bylo však vidět, že děti, které si nepřinesly svou knihu, byly mnohem méně soustředěné, než ty ostatní. Prostě je čtení tolik nebavilo.

Zcela striktně jsem dodržovala pravidlo, že já si čtu také. Zpočátku jsem si brala svou knihu (tedy dospěláckou), ale s postupem času, kdy jsme začali plnit úkoly, jsem ji musela odložit a vzít si dětskou. I tak jsem si vybírala malinko náročnější knihy, protože knížky o pejscích pobíhajících po loukách apod. mám problém skousnout i jen když o nich děti povídají.

S tímto tichým čtením jsme začínali někdy v říjnu, vždy jsme na to měli vyhrazenou jednu hodinu ČJ ve stejný den. Pravidelnost vycházela vstříc dětem, které si knihy nosily z domova. Většinou si ale knihy nosily děti každý den, protože měly dovoleno po dokončení jakékoli práce, si potichu číst.

Velmi brzy jsem zjistila, že je třeba dětem zadat úkol, na co se mají soustředit a následně si o tom povídat. Nemám s čtenářskými dílnami žádné zkušenosti, takže jsem dolovala ze známých a hledala na internetu - a výsledkem byl určitě velmi zajímavý paskvil, který však byl pro mne a mé žáky akceptovatelný.
Základem je, že to nebyly "pravé" čtenářské dílny, ty jsou doporučovány nejlépe až od 3. třídy. Takže to byly, řekněme, čtenářské chvilky.

Vždy před začátkem čtení jsem si s dětmi popovídala o úkolu, např. se měly zaměřit na to, KDE se příběh odehrává. Prodiskutovali jsme to, podle čeho/jak lze tuto informaci vypátrat (připomínám, že jsem měla opravdu velmi šikovné děti, takže už v té době nebyl problém opřít se o výborné čtenáře).
Následovala chvilka čtení - obvykle 10 - 15 (později max. 20) minut.
Pak sesednutí do kruhu a každý mohl vyprávět - co se odehrálo v jeho ukázce a jak může odpovědět na úkol.

Velmi brzy jsme začali využívat lepicích lístečků post-it na zaznamenání řešení úkolů (citát, myšlenka, charakteristika postavy apod.) nebo jen na poznámky z četby, kterou bychom neradi zapomněli sdělit ostatním v kruhu.
Lístečky byly vždy k dispozici na mém stole, děti si braly podle potřeby.

Tato hodina byla vždy poslední ten den, protože

• nešlo vždy přesně odhadnout, jak dlouhá bude závěrečná diskuze
• děti odcházely vesměs velmi příjemně naladěny do ŠD nebo domů
• závěrečný kruh umožňoval sdělit i jiné informace, které mohly vyústit v osobní rozhovor - a na ten je třeba mít dost času.

Dostatek času na soustředění...

Protože přepínáte, nejste schopni se soustředit na jeden úkol a potřebujete duševní warm-up, tedy mentálně se do činnosti opět vpravit, abyste mohli pokračovat tam, kde jste skončili.

Teď už je mi jasné, proč dětem tak dlouho trvá, než se zklidní při každém přechodu z jedné činnosti na druhou. Zvlášť u těch prvňáčků to je docela dlouhá (a znatelná dobra). Dobrá zpráva je, že časem se to děti naučí a pauza se výrazně zkrátí. Už aby to bylo.

Ale nejsem náhodou sama proti sobě, když jim nedám dost času na "znovusesoustředění"? Neubírám si pak několik drahocenných minut na začátku aktivity, kdy děti prostě ještě nejsou schopny pracovat na 100%, protože "se přepínají"?

Možná můžeme hledat odpovědi v některém z PEPOUŠových vlnobití na téma Evokace aneb naladění na hodinu.

Lidé s roztříštěnou nebo rozdělenou pozorností si vštěpují nové vědomosti obtížně a velmi povrchně a mohou mít problémy s jejich pozdějším uplatňováním.

Argument pro různé rozcvičky a rozehřívací cvičení na začátku hodiny. A motivaci - nezbytnou součást každé výukové hodiny. Nejen, že děti navnadíme, ale také jim dáme možnost "přecvaknout" hlavinky na to správné učivo.

Psychologii Dnes vřele doporučuji, vždy si tam v ní najdu nějaké články, které jsou pro mne utvrzením mých domněnek nebo i novinkou a pomocí pro mou práci.