Jestliže chceme, aby se žáci změnili, musíme začít u sebe. Předpokládám, že není ani tak o čem diskutovat. Těžší je najít cestu...
Lydia Leimbach (1) vše popisuje na příhodě, kdy žáky vyzvala, aby oloupali banán. Všichni s ním nějak zápasili, ale nikoho nenapadlo zkusit jej rozloupnout "z druhého konce". Předkládá tak myšlenku, že jsme příliš zatížení osnovami, obsahem učiva a tím, co jsme se naučili na fakultách. Možná, píše Lydia, bychom si měli občas poslechnout své žáky - minimálně bychom získali zásobu zajímavých aktivit a postupů.O neutěšené situaci toho bylo už mnoho napsáno (nejen v PEPOUŠově nápadníku):
Ptejme se sami sebe
Kdykoli dostaneme nějaký úkol nebo je před námi nějaké rozhodnutí, klademe si některé z těchto otázek:
- Je to potřeba? Je to nutné?
- Co nového/zajímavého/důležitého mi to přinese?
Podobné otázky mají jistě i naši žáci a je na nás, jestli jim dokážeme uspokojivě odpovědět. Jsou to tedy první otázky, které si musíme klást, když žákům předkládáme nové učivo.
Kromě dotazů po smyslu učení nás také žáci neustále testují. Testují hranice, kam až mohou jít, co si mohou dovolit. To je zcela přirozené a nemůžeme jim to mít za zlé. A jsou i chvíle, kdy bychom mohli odpovědět "A proč ne?!", jak doporučuje autor blogového příspěvku Ask yourself one question: Is it Important?.
Pokud se mě student zeptal, jestli může sedět na podlaze při dokončování projektu, mé "staré já" by řeklo, že ne. Kdysi jsem si myslel, že jediné správné místo pro žáka je jeho židle. Teď se sám sebe zeptám: "Je to důležité, když žák nebude sedět na své židli? Ovlivní to nějak jeho výslednou práci?" (2)
Jako učitelé řešíme opakovaně velké množství dilemat při výuce. Pokaždé, když dostaneme otázku, zeptejme se sami sebe, jestli je to důležité. Tato jednoduchá otázka může významně přispět k uvolnění atmosféry ve třídě a ke svobodnějšímu pocitu (nejen) žáků ve třídě.
Když už jsme u těch změn...
Zajímavou inspiraci můžeme najít v oborech, kde bychom to zrovna nečekali. Doporučuji přečíst si článek Tom Chatfield: 7 způsobů, jakými hry odměňují mozek na České škole. Dovolím si jen jednu citaci:
V rámci vzdělávání, kde je to patrně nejzřetelnější, můžeme změnit způsob zapojování lidi. Můžeme jim nabídnout velké provázání zkušeností a osobních investic. Můžeme problémy rozdělit do vysoce kalibrovaných malých úkolů. Můžeme užít vypočítanou náhodu. Můžeme konzistentně odměňovat úsilí tak, jak na sobě úkoly závisí. A můžeme použít druh skupinového chování, který vídáme, když lidé spolu hrají. Tento opravdu nebývale komplexní mechanismus spolupráce. (3)
Slovo na závěr
Rozhodně nikdo neříkal, že to bude jednoduché. Nebo jste čekali nějaký zázrak? ;-)
Ale nezoufejme. Jak by to vypadat mělo/mohlo, víme také vcelku dobře:
Zdroje a citace:
(1) LEIMBACH, Lydia. Teacher Tech : Changing education one byte at a time [online]. 2010-03-23 [cit. 2011-04-12]. “Open Here”. Dostupné z WWW: http://rsu2teachertech.wordpress.com/2010/03/23/open-here/.
(2) Against the Wind : "The biggest obstacle to school change is our memories." Allen Glenn [online]. 2010 [cit. 2011-04-12]. Ask yourself one question: Is it Important?. Dostupné z WWW: http://nunavutteacher.blogspot.com/2010/07/ask-yourself-one-question-is-it_4566.html.
(3) CHATFIELD, Tom. Česká škola [online]. Irena Svobodová, Petr Bela. 2011-03-23 [cit. 2011-04-12]. Tom Chatfield: 7 způsobů, jakými hry odměňují mozek. Dostupné z WWW: http://www.ceskaskola.cz/2011/03/tom-chatfield-7-zpusobu-jakymi-hry.html.
Obrázky: 320 000 obrázků - jednouživatelská licence k volnému použití (Terasoft)
Obrázky: 320 000 obrázků - jednouživatelská licence k volnému použití (Terasoft)
0 komentářů:
Okomentovat
Upozornění: Váš komentář prochází schvalováním, mějte trpělivost, pokud se nezobrazí obratem. Děkuji Pavlína